U nás se jezdilo "na západ" stále. Maminka určitě minimálně jednou týdně. Měla volný průjezd, protože neměla občanství žádné ze zemí východního bloku a ta nemožnost vycestovat se na ni vlastně nevztahovala. Akorát měli naši tak strašně málo peněz a tak minimalistický přístup k hromadění věcí, že nikdy nic nepřivezla. Možná nějaké jídlo, ale to mě tehdy nezajímalo.

Mě to teda nevadilo, protože jsem absolutně netušila, že tam mají něco lepšího. Akorát jsem asi byla za debila, že jsem až do revoluce nevěděla, že tam mají něco lepšího než u nás. Myslela jsem, že je to stejná země, jako ta naše, jen tam mluví jiným jazykem. Že jsem byla za debila jsem zjistila až po revoluci, když jsem tam začala jezdit taky.