Přidat odpověď
kat, kolikrát se až zarazím, jak pozoruju, jak můj táta stárne a mění se... on, vždycky praktik, za každých okolností a najednou se mě ptá na tak triviální věci... vždycky nadával, jak s námi máma může vykecávat hodiny po telefonu, ale důležité věci se nezeptá - dneska dokáže vést 20 minutový monolog o něčem, co mi říkal už minule, na důležité věci zapomene, protože nejsou důležité a on je rád, že s někým mluví... ta hlava prostě stárne, člověk se nějak sám do sebe zamotává, myšlenky se zvláštně mísí a dochází k zvláštním posunům... ber to tak, že v plné síle ti mohl být vzorem, měl jasno, zastával nějaké postoje, předal ti to důležité, vychoval tě... no a teď má možná nárok na tvou shovívavost? a kdo ví, jak za 30 let uvidíš svět ty sama... ono to stárnutí nepřichází vždycky tak, že máš jasnou hlavu a pak najednou ne - daleko častěji je to plíživé, jako by se v mozku tvořila nějaká mlha a ten člověk si to neuvědomí a ve své celoživotní radikálnosti nepoleví a jen stejně radikálně stojí za něčím, co by ho před lety bytostně uráželo...
Předchozí