"omluvit se umí i moji maloši"

no jo, "promiň" ("ponim") uměla dcera taky dřív, než šla do školky, jenže to moc omluva nebyla v jejím pojetí to znamenalo "tak jo, no, už se o tom nebudeme bavit, ne?"
případně došlo na "ponim, ponim, ponim" kdy počet slov ukazoval míru pocitu viny
docela dlouho jsme si vysvětlovali, co znamená omluvit se a jaký je rozdíl mezi omluvou a "omluvou" a popravdě třeba u syna (16) mám dojem, že to pořád moc nerozlišuje a je pokaždé dotčen, že mi nestačí jeho "tak promiň , no" (a že se snáz smířím s tím, když se neomluví, ale vidím, že vnímá, že něco podělal)