Já nevím, jestli bylo brzké manželství peklo...já jsem měla jak je naše tradice v rodině první dítě v 19ti, byla jsem v prváku na VŠ, zvládla jsem dostudovat, postavili jsme i při mojí škole a práci do pár let dům, narodilo se nám další dítě. Nejhorší byla asi manželova (naštěstí náhradní) vojenská služba.

On totiž má/měl člověk v těch mladých letech hodně sil, a nová rodina dává cíl a motivaci k životu...a určitou zodpovědnost.
Člověk má/měl pro co a pro koho žít...když vidím některá dnešní děcka bez jakékoliv motivace k životu, co se plomcají životem...a mnoho z nich neví, co dál...hodně z nich studuje, ale tak nějak podivně jen proto, že jinak neví, co by měli dělat, někteří po studiu nechtějí ani hledat práci a zůstávají doma tak nějak dál jako děti....to je zas druhý extrém.

Mám kolem sebe dost manželství, co vznikla v osumdesátkáxh, a ti lidi jsou pořád spolu, i když asi každý v tom dlouhodobém partnerství si něčím projde.

Takže znám lidi, pro které to nebylo peklo...můj muž je ještě o kousek mladší než já, a fungoval i jako mladý s přebalováním, krmením, "hlídáním" a tak...za mě i za něj - bylo to fajn.
Přizpůsobili jsme se poměrně lehce a rychle jeden druhému.
Ale bydleli jsme sami, 3 měsíce u tchánovců stačily, jsem prostě samostatná a přizpůsobovat se regulím náhradního domova se mi úplně nelíbilo (striktní zákaz používání koupelny po 20.hodině, nemožnost vlastního přeprání prádla, strašně málo soukromí, tak jsme prostě pak bydleli nějaký čas v mrňavé garsonce ve sklepě - ale sami tři.

Když se ohlídnu zpátky, nelituju, naopak. Rozhodně to nebylo peklo...jsem vděčná za to, jak plnej (i když i některý zážitky byly dost zátěžový) jsem mohla prožít.