Zklamaní z člověka, kterého jsem považovala za kamarádku. Pomohla jsem jí v životě. A když se mi v životě posralo několik věcí najednou ( úmrtí rodinného příslušníka,který mne určil jako dědice, ale některým příbuzným se to nelíbilo, a tak se dědické řízení táhlo několik let. A já jsem v mezidobí byla nucena platit veškeré poplatky s tím související, včetně nájmu bytu po zemřelém. Ve stejném měsíci jsem přišla ze dne na den o střechu nad hlavou, ne vlastním přičiněním, vyhoření bytu při rekonstrukci firmy, která neměla pojistku - takže několik let táhnoucí se soudní spor), a do toho jsem splácela svou hypotéku. Taky rozchod s partnerem. Takže finančně na dně, měla jsem dvě práce, abych to utáhla. Ta "kamarádka" mi nabídla byt po rodičích, 3kk, ale ten nebyl 5 let obývaný, takže byl zatuchlý s letitou špínou, a já mohla obývat jen rozvrzaný gauč po babičce, všude jinde byly věci rodičů,jako kdyby se měli každou chvíli vrátit, celkem mausoleum. Několikrát jsem se ptala, ještě než jsem se tam nastěhovala, jak se vyrovnáme, že jim přispěji na náklady nějakou poměrnou část. A ona vždycky řekla,ať to nechám být, že mi chce vrátit laskavost, že jsem jí v životě taky pomohla. No, a v den nastěhování se mě ptala, jak to uděláme s tím nájem. A začala vypočítávat, že jen příspěvek do fondu oprav je 4 tisíce, plus další poplatky. Byla jsem v šoku. Nechtěla jsem tam bydlet zadarmo, ale přes několik pokusů se domluvit, jak to bude s placením, to zahrála do pití. A jakmile jsem tam za sebou zavřela dveře, vystartovala s placením. Že jim zvýšili poplatky u rodičů v pečovatelském domě, a že to sami neutáhnou, platit ještě jejich byt. Kdyby řekla dopředu, Modrooká, mám pro tebe byt po rodičích, nic moc, ale jako střecha nad hlavou ok. Nabídla bych ti ho za Xy Kč, dej mi vědět, zda by to pro tebe bylo zajímavé. Tak by to bylo fér. A já bych řekla buď beru to a nebo ne. Nehledě na to, že věděla, že počítám každou korunu, mám 2 práce, nervy v háji a jsem na všechno sama. Ale pro ni byly peníze přednější. Nakonec jsem se po 3 měsících z jejich bytu odstěhovala jinam, neměla jsem na to finančně. A ona řekla jen ok, klíče mi nechej ve schránce. Do svého bytu jsem se mohla nastěhovat až po 2 letech, kdy jsem mohla byt opravit a zase v něm bydlet.v té době skončilo i dědické řízení, takže se mi finančně ulevilo. A o uhrazení škody jsem se musela soudit. Ale nakonec všechno dobře dopadlo, přežila jsem to já i má rodina, kteří mne celou dobu podporovali , včetně těch opravdových přátel.