no tohle je těžké... tohle dělá sestřina kamarádka, já (zvenčí) vůbec nechápu, jak s ní sestra dokáže vůbec kamarádit
ano, uznávám, že té holce se děje hodně blbých věcí, ale vlastně tak nějak kontinuálně a ona má potřebu se o všechno podělit s přáteli... třeba když se jí rozváděli rodiče, byla nešťasná, jak JÍ to mohli udělat, jak ONA k tomu přijde - je jí kousek přes 30
nebo má problém, protože jejímu dědečkovi se rozbila lednice a teď aby sháněl novou - lednici shání děda, platí si ji děda, její součinnost veškerá žádná, nic z toho pro ni neplyne, ale stejně - "no představ si to, jako bych neměla svých starostí dost, teď ještě ta dědova lednice"
taky si bere všechny problémy přátel za své - když nám umřela máma, sestra byla pochopitelně na dně a tahle kamarádka jí na to řekla "no já se zblázním, sotva jsem se vyhrabala z covidu a teď tohle, já už na to nemám..." - její představa naplněné empatie
a když sestřin zaměstnavatel vyhlásil, že v čr končí, takže sestra přijde o práci, kamarádčina první reakce byla "no to jsi pěkně v háji, co teď budeš dělat? myslíš, že tě někam vůbec vezmou? nejsi zrovna nejmladší..." a hned měla další "starost" navíc

takže možná se zkus zamyslet, jak to s tvými "silnými emocemi" je... a někdy zkus spíš počkat, až se ozvou přátelé sami... a zkus si taky pohlídat, jestli ty silné emoce nespouští taky problémy tvých přátel - člověk by je neměl zlehčovat, ale ani umocňovat... a taky je možná fajn, když těch potíží je víc, nezapojovat do toho všechny přátele naráz, zvlášť pokud se mezi sebou znají i oni, pocit, že vlastně "všichni musí řešit dokola jen tebe" může být opravdu zatěžující...
(ale teda všechno tohle píšu z pozice někoho, kdo si negativní věci nechává spíš pro sebe, když už něco pustím ven, je to v nadsázce, s ironií a mám problém s klasickým svěřováním... a čím víc je ouvej, tím víc mlčím - a vím, že je to špatně, ale nedokážu to nijak změnit... takže takové "hraběcí zamyšlení" )