jas, sylvaina: díky, budu si to číst asi dokola. Teď jsem z toho taková divná. Naštvání na sebe, že jsem to nechala dojít tak daleko, že jsem to na něj vůbec valila. Plus teda samozřejmě lítost. Ten den kdy mi to napsal jsem zrovna jela k psycholožce, no musela jsem se fakt hodně držet, abych na to v autě nemyslela a třeba se nenabourala. Mě tohle vždycky dostane takové situace. Myslím, že jsem se mu mohla znechutit i tím, že jsem nadávala na to, co tehdy s tím nábytkem provedl manžel. Přitom já se vyvztekala a po nějakém běsnění ani památky. Manžel už mě zná...vylítnu jak čert z krabičky a po půl hodině o tom nevím. Mám to po svém otci (deprese zas po matce, nechápu, že jsem musela po každém zdědit ty horší vlastnosti...ale že bych se třeba po mámě dobře opalovala, to ne, haha).

Blbé je, že v těch svých emocích mám tendence fakt těm přátelům psát a s psycholožkou jsme se minule dohodly, že budeme hledat jiný způsob jak v "těch" chvílích tohle všechno ventilovat. Musím se víc ovládat v těch emocích, dělá mi to problém.