Jsem asi něco mezi.
V porovnání s mým mužem jsem vyhazovač (muž má náturu vetešníka, schoval by úplně všechno), ale oproti pragmatickým vyhazovačům skladuji dost.
Je to asi trochu problém věku, jsem už holt na světě tak dlouho, že se mi nasbírala hromada různých dárků, suvenýrů a celkově předmětů, ke kterým se pojí vzpomínky a city a není lehké je jen tak vyhodit. Přitom z estetického hlediska se mi mnohé už nelíbí a nemám pro ně vhodné umístění, ale příčí se mi zbavit se jich. To je taková past, ze které nevím, kudy ven.
No a pak mám nahromaděné oblečení za cca dvacet, ne-li třicet let, všechno je zachovalé a všechno mi velikostně sedí, tudíž opět se mi příčí to vyhodit, neboť co kdyby...
Vím, že to budu muset prolomit, aby jednou po mně nemuselo být likvidováno celé muzeum, ale zatím jsem učinila jen nesmělé krůčky (a nad každým vyhozeným dětským výrobkem jsem zamačkávala slzu).