Noo, to je otázka. Není to úplně dlouho, co mi zemřela kamarádka, skoro příbuzná, máma tří dětí. Věděli jsme, že to není na dlouho, přesto (a přes úspěšnou léčbu) zemřela nečekaně. Což byl na jednu stranu velký dar, protože my jsme byli ušetřeni dlouhého umírání, na straně druhé spoustu věcí neměla uzavřených, a s následky např. nenalezené/neexistující poslední vůle (o které pořád mluvila) se potýkáme dodnes. Já se od té doby snažím neodkládat radosti (jako že až za rok .... pojedem na vysněnou dovolenou) a přijmout co, někdo výš trefně popsal jako že nejsem nesmrtelná (takže snažím se, aby za mnou nebyly nevyřešené věci .... ).