Jako malá a mladá jsem to milovala, na Matějský jsme byli každý rok a když po revoluci poprvé přijely holandské atrakce, tak jsme byli u vytržení... Samozřejmě jsme absolvovali vždycky i aspoň jednu malou vesnickou pouť, s 5 "obyčejnýma" kolotočema, typu řetízák a autíčka.

Špatně se mi poprvé udělalo na blbých labutích, kam jsem šla s malýma neteřema, to jsem byla asi 14 dnů těhotná. Nezvracela jsem teda, ale zle mi bylo.

Pak už jsem se těšila, až dítě doroste a bude to milovat jako my v dětství a budu chodit s ním, ale bohužel, dítě v tom oblibu nenašlo. Zvládá ruské kolo a autíčka, na ničem divočejším ještě nikdy nebyl a chuť na to nemá... (teda samozřejmě jako úplně maličký takové ty dětské kolotoče, kde sedíš na sloníkovi nebo v autíčku)

Je to individuální - byla jsem nedávno se 3 ZŠ dětmi - jedno odmítlo jít na cokoli, jedno nadšeně navštívilo všechny divočiny, kam bylo s ohledem na věk a výšku vpuštěno, a třetí na mírnější ano, divočejší ne (na jedné středně divočejší fňukalo celou jízdu, že kdy už to skončí, že už chce dolů...).

Kolotoče patří (podle mě) k dětství a mládí - pro mě jsou to nezapomenutelné euforické pocity, x-krát vystát frontu na horskou dráhu, ječet při jízdě, s napětím hledět na největší divočárny a toužit/bát se tam jít taky (my, v mládí s omezeným rozpočtem, jsme se víc dívali a pečlivě vybírali, na co půjdem, aby nám stačilo kapesné), ztláskat cukrovou vatu a žůžo, tančit v rytmu hlasitých odrhovaček...

Dneska už to samozřejmě nepotřebuju, možná by se i mě udělalo špatně (ale holt na pouť se chodí s prázdným žaludkem - nacpeš se až při odchodu), ale fakt mě trochu mrzí, že mé dítě k tomu nemá žádnou chuť. Třeba s pubertou to ještě přijde, ale to už zase nebude chtít maminku s sebou...