Buřte, anorexii vnímám opravdu jako touhu po ukončení...sebepoškozování mi přijde trochu z jiného ranku.
Ale nevím....to jen z pozorování.
Mám osmdesátková děcka, a nedostalo se to ke mně...ale věřím, že to tak nějak všechno probíhá stále...jen ta žiletka se v určitém období stala i určitou "módou", nebo jak to říct. Já sama jsem těch holek viděla dost...a nejen holek, i dospělých žen...mnohá ta poranění jsou vidět i dlouho potom.
Nj, co by člověk mohl ještě vymyslet...
, šťatsný ten, kdo to nikdy nemusel řešit...ten strach o dítě...a vlastně i ten vnitní přetlak...bolestivý je to obojí, i to jak psala Saam...