Přidat odpověď
Okolíku, žili jsme v normálnímvelkem městě, táta pracoval coby ekonom v továrně, maminka jako účetní v projektovém ústavu. Oba pocházeli z velmi chudých rodin, v restitucí nám nevrátili ani malinké políčko, protože jsme nikdy nic neměli. Naši si našetřili 28 000 na družstevní byt a museli podplatit papaláše v tátove podniku, abychom po 7 letech členství v družstvu ten být konečně dostali. Nemohli jsme si ho ale vybrat, byl nám prostě jeden priklepnut a ber nebo nech bejt. Vzhledem k tomu, že naši neměli žádné tzv. užitečné povolání, jehož výsledky nebo vliv by se dal za něco směnit, museli jsme za všecko dávat uplatky. Od té již zmíněné televize, po léky proti bolesti pro babičku, když umírala na rakovinu a křičela bolestí, po úplatky instalatérovi, aby vůbec přišel po třech týdnech, kdy se nám pokazil záchod, po úplatek paní prodavačce, aby mi schovala bavlněné kalhotky jako dárek k Vánocům, po uplatek v samoobsluze, aby nám prozradili, kdy přivezou kokos a oříšky aj. aj. Nepamatuju si všecko. Na něco jsme neměli, třeba na úplatek, abych se dostala na VŠ, která by mě bavila nebo abychom dostali devizový příslib. Tak jako my, žili v mojí bublině úplně všichni. Jako dítě do cca 13 let jsem to nevnimala, pak jsem si postupně začala všímat nebo mě naši s nějakou tou obálčičkou taky někam poslali a já se svijela ponížením. Jednou jsem měla odevzdat nějakému gynekologovi flašku francouzského koňaku za nějaké vyšetření, div jsem to flašku nerozbila, jak se mi třásly ruce hnusem. A to nemluvím o tom, jak jsem po VŠ začala pracovat v podniku, kde na vedoucích místech byli sotva vyučení soudruzi, kteří ale měli VUML a byli politický navýši, hloupí byli jak pučtok, ale měli ohromnou moc. Nezapomenu na soudružku Bendovou, která sprdla každého, kdo ji omylem řekl paní Bendová, pány už jsme přece zrušili. A takové Zvláštní oddělení, to byl pocuc. Fronty každý čtvrtek ráno na knihy, odpoledne na maso. Zavíralo se v 6, ale už o půl páté nebylo pečivo ani mléko a už se umývala podlaha, aby se dalo najevo, že už lidí do obchodu nemají lézt. Po městě jede náklaďák s pomeranči a za ním utíká hromada ženskejch s kabelama, aby věděly, do které Zeleniny jede a kam si tudíž můžou stoupnout do fronty. Fronta vedoucí z prvního patra až do přízemní a každá ženská v ní mohla dostat maximálně 2 balíčky tvrdých propustných buničitých vložek a jednu krabičku prášku na praní. Neříkejte mi, že vy, co jste v té době žíly, jste tohle nezažívaly!
Předchozí