Noviny do schránky jsme normálně dostávali, Mladou frontu. Odebírali jsme i Mladý svět, já Pes přítel člověka, máma Děti a my, táta Fotografii. Časopisy ve stánku se nějak zamlouvaly, některých byl jen omezený počet. (Třeba Čtyřlístek). Noviny do schránky bral kdekdo, sama jsem brigádně noviny roznášela.
Je fakt, že některé věci se sháněly různě "ze známosti", "pod pultem" přes konexe, a systém různých protislužeb byl tím pádem hodně rozvinutý. To je všude, kde je omezený sortiment.
Každý čtvrtek jsem třeba stála ve frontě na maso. Ale ve frontě jsem stála i v roce 1992, každé ráno na rohlíky a stejně se na mě často nedostalo.
Úplatek jsem v životě nikomu nedala, ani naši, zboží jsme občas sehnali přes známé např. panenku černošku, plastové Indiány, banány a mandarinky, gramofonové desky... Občas se vyrazilo do Tuzexu nebo do Prahy na burzu někde na poli. Takový pocit radosti
, když se něco sehnalo, postkomunistické generace už nezažily.