Stáňo ale já nejsem tryskomyš, možná jsem bývala, po covidu už fakt ne. Zčásti to nejde a zčásti zpomaluju vědomě. Resp. jsem možná tryskomyš ale jen u toho, co mne baví a co považuju za důležité. Já nemám malé děti - teda doma žádné děti, krom nejmladšího syna tu a tam na víkend. Strašně moc jsem pracovala na projektu svýho života, ten mi v nějakém okamžiku vzali dřív, než jsem na to byla připravená, pak jsem pár let jela setrvačností abych se nesesypala. Dneska s manželem pracujeme oba dohromady cca 0,75 ze dvou úvazků před covidem (v našem provedení, neřeším ofiko úvazky) plus neziskovku předávám dceři. Když mám o víkendu víc aktivit, ráno v pondělí (pokud se nic nesesype ve školce) jedu do kanclu na devět, tj. vstávám v půl devátý a ve dvě to zabalím a klidně se jdu vyvalit s knížkou na gauč nebo čučím do blba. Závidím Julliet potřebu udržet dům v pořádku. Já bych to moc potřebovala, v binci si neodpočinu ale potřeba vypnout je větší, takže prostě klidně jdu spát v devět nebo zevlím u PC - a fakt to tu dnes nevypadá na to, že díky víkendovce, která tu zítra vypuká by už tu mělo být naklizeno. V neděli ráno odjedou děti z víkendovky a na oběd se tu sejdem všichni i s vnoučaty - 15 lidí. Kuřata s nádivkou do trouby, mazanec a králíky na zahradě pro děti snad dám, umeju spodní sociálky a vyluxuju. Pondělí budu pracovat pokud budu schopná, nebo vyrazíme ven či na zahradu nebo budu spát. Snažím se dělat co mne baví - jsem co nejvíc s vnoučaty a manželem, cestuju, chodím za kulturou, věnuju se dětem v neziskovce a trochu kafrám do vzdělávání. Mezitím se snažím, abychom tady neshnili ve špíně, ráda vařím a sice to svádím na svého muže, ale ani já se nechci vzdát velkého pohodlného domu a zahrady dokud to nebude nutné. Strašně moc cítím, že je opravdu nutné si užít každý okamžik a je mi líto každého, který jen přežiju. Přežitím myslím třeba setkání s lidmi, kteří mne jen vysávají nebo zbytečné papírování, nikoliv ležení v trávě a pozorování mraků na obloze - to je důležité. Režim člověka s dětmi a osmi nebo více hodinovou pracovní dobou a dvou dospělých s volným povoláním (dobře, jeden z mých klientů je aktuálně i mým zaměstnavatelem a mám nějaké "ordinační hodiny", mám nějaké deadliny v měsíci, ale na 7-16.30 pět dnů v týdnu třeba ještě s dojížděním, už bych se pokud by nešlo o život uvrtat nenechala) je něco zcela nesouměřitelného.