Kroniko, dítě se k ní propracovalo postupem času. Velmi pravděpodobně bylo příčinou (teď už je to lepší, ne tak časté) to, že vůbec nečte své emoce a samozřejmě další věci. Nezachytí signál, že je něco špatně. Neumí s tím zacházet. Takže vše je jakoby v pohodě a potom přijde smršť. U ní to začalo jako "nemůžu dýchat, špatně se mi dýchá" - já astmatik, takže nejdřív jsem řešila astma. Potom to bylo "nemůžu se nadechnout" s akutní úzkostí a úplným emočním zbořením se. Prostě emoční kolaps. Následuje hysterický pláč, končí to úplným útlumem. Spuštěč - stres, únava a další věci.
Z venku, z pohledu někoho, kdo netuší, která bije, se určitě jevila jako totální hysterka. Učitelé na ZŠ museli mít pocit, že je normálně citově vydírá. Reakce nepřiměřené. Ani já jsem vůbec netušila, o co jde. A tím, že tomu nepředcházely žádné projevy starostí, dítě se pořád zdálo jako ranař, no problem, úsměv na tváři - tak nemáš vůbec od čeho se odpíchnout.
Já měla asi 3x zřejmě nakročeno (pocit zvyšující se úzkosti, až do počínající bolesti a tlaku na hrudi). ale tím, že jsem si to asi hned uvědomila, jsem to zřejmě zabila hned v počátku - prodýchala, přehodila myšlenky jinam, uvědomila si, co se to děje a proč. Pokud netušíš, kde se to bere, na co reaguješ, tak to musí být peklo.