Babi, ale jo, občas jsem se ptala, ale ne tak, že to "potřebuju".
"Potřebuju" nastalo párkrát za celou dobu, protože to bylo fakt minimálně a naši naštěstí obvykle vyšli vstříc. Za to jsem jim vděčná, ale rozhodně to nebylo ani vzdáleně to, co jsem zažila já jako dítě, nebo co zažívaly děti v širší rodině.
Nemrzí mě, že nepomáhali víc (byť mým bratrancům a sestřenicím péče se prarodičů dost zásadně hodila), ale spíš to, že jejich vztah není takový, jaký mohl být.
Táta má zrovna takové rekapitulační období a je strašně překvapený, že a jak "jsem to všechno zvládla".