Skrpal, ale co bychom si bez nich my, věční hledači, počali. 😁 já bych to dělat nechtěla, to poroučení.

Když mi bylo dvacet, byli jsme s partou na vodě a viděli z lodi zříceninu, tak jsem přirazili a vydali se tím směrem. Až když už byla cesta úplně zarostlá kopřivama a hrad v nedohlednu, zjistili jsme, že nikdo neurčuje směr. Ono na vodě to neva, tam to určuje řeka. Až na souši se ukázalo, že nikdo nevelí. A co hůř, každý si myslel, že ňekdo jinej ví nebo to tam dokonce zná, tak se de.