Já jsem od dvou let chodila do jeslí, máma s babičkou byly v práci, takže jsem kolektivně vychovávaná od malička. Pak do školky, která byla občas zavřená, takže nás dali do jiné školky ve městě - prošla jsem tam tři. Do toho jsem si střihla lázně Kynžvart, daleko od maminky. Pak škola, školní jídelna, mezi tím devět měsíců lázně Košumberk, pak gympl - školní jídelna, sem tam nějaká ta nemocnice.... Všude jsem jedla všechno, všude byli fajn lidi, nikde jsem neměla žádné problémy. Ani s kolektivem dětí, ani s kolektivem pracovníků všech druhů a profesí.
Žádné trauma z ničeho nemám. Občas se s mužem smějeme, když vzpomínáme na děti, jak syslily v tvářích rozžvýkané maso. Mně všude chutnalo, byla jsem naučená jíst všechno.
Moje děti taky jedí všechno, u jídla se s nima nikdo "nemazal", jídlo je pro nás posvátné. Chápala jsem, že některá jídla nemusí (houby, ryby, vnitřnosti), tak jsem byla milosrdná. Měly dovoleno občas nedojíst, ale nesměly se nimrat, prostě "už nemůžu", odnést. Ale jen občas, ne pravidelně.
Spousta dětí (i rodičů)je strašně rozmazlených a zpovykaných.