Rodinova, s filmy to mám podobně, taky na ty s výrazně dramatickým životním příběhem moc nekoukám.

Do divadla chodím ráda, nepamatuju se, kdy by mě představení zrovna v tomhle směru nějak víc zasáhlo, ale asi by taky mohlo, být to nějaké psychologické drama :)

A nemívala jsem to tak, bylo to přesně naopak, milovala jsem fiktivní příběhy a spoluprožívala jsem je ve vlastním snění... no ale postupně jsem se prostě nějak přesunula víc k reálným lidem. Kdysi mi přišly příběhy i skoro reálnější než realita, teď už to mám přesně naopak :) Realita je pro mě ten nejkrásnější a zároveň nejnáročnější příběh, tak se snažím být nejvíc hlavně v něm. Jako ne stoprocentně, samozřejmě :D Zrovna minulý týden jsem si na doporučení kamarádky koupila a okamžitě přečetla Až na ten konec dobrý od Pavla Tomeše, a byl to příběh místy náročný, hodně věnovaný smrti... a nezaklapla jsem to preventivně jen proto, že by zrovna mohl zavolat nějaký depresivní kamarád Ale dlouhodobé nastavení vůči beletrii i filmům prostě tak nějak posunuté mám.