Není to urban legend.

Chodila jsem na školkové plavání v roce 1968/9, a nevím tedy, zda to bylo od školky, nebo mě tam dali v dobré víře rodiče, ale opravdu mě na hloubce (pro mě, možná tam bylo jenom 120-130) odtlačovali dřevěnou tyčí od hrany bazénu. Poprvé jsem si myslela, že je to tyč záchranná, a jak jsem se blížila ke kraji a tyč začala šťouchat u mě do vody, snažila jsem se jí chytit Z plaveckých lekcí jsem měla hrůzu.

Pak mě rodiče naučili plavat přes léto, a byla jsem posléze plavec nadšený a poměrně zdatný.

Z týdenních jeslí si pamatuju kurtování do rohu postýlky nebo ohrádky na nočníku, ale nemám to jako úkornou vzpomínku, jen věcnou "nějak se to člověk naučit musí" - byla jsem splachovací, snadno ovladatelné dítě. Sen všech učitelek.

Ve školce mě nutili jíst polévku jen párkrát - vždy jsem se rozbrečela, což mi spustilo krev z nosu. Po pár zachraňovacích akcích a zakrvácených textíliích to učitelky vzdaly, polévku jsem nemusela (nesnášela jsem pepř, který tam bůhvíproč často byl, jinak jsem snědla cokoliv, absolutně nevybíravé dítě).
Žádné jiné násilí, natož fyzické, se mi nedělo. Drobet mě tlouklo nějaké o hlavu větší děvče ve školce, ale nějak jsem to ukličkovala, a hlavně tedy mě to psychicky nijak nesoužilo.

Spolužáci ve školce určitě občas nějakou chytli - mám dojem, že to ve výchově malých dětí byla prostě norma. Ve škole si nevybavuji. Zavírání někam si také nevybavuji.