Koncem sedmdesátých let nás učitelka (1. a 2. třída) běžně mlátila ukazovátkem. Hlavně živé kluky, ale i já jsem to schytala za špatný štětec. A hrozně na nás řvala. Nesnášela jsem ji, bála jsem se jí, doteď ji nezdravím. Hudebkář nás při zpěvu plácal smyčcem přes hlavu, když jsem byli mimo, ale to byla spíš legrace. A pak v osmičce zfackovala zeměpisářka jednoho kluka, který byl teda fakt na ránu a zkoušel hranice kam až může. On to zpětně po letech hodnotí tak, že sám by na takového spratka (sebe) vletěl mnohem dříve.