Stejně je zajímavé, jak se to vše v člověku namixuje. Žádnou záchranou síť v zádech jsem nikdy neměla, ani jako malá. Jak jsem to tu už jednou psala, neměla jsem moc radostné dětství, doma byly velké problémy. Otec od nás brzo odešel, mama byla velmi vážně nemocná. Byla jsem na vše vcelku sama od 10- 11 let. Dva o dost starší sourozenci byli ok, ale měli už svoje životy. Bývala jsem hodně doma sama, na vše sama. ZŠ v 70. a začátek 80.let. Zažila jsem většinu toho, co tu píšete. Klasický zupácký přístup ve škole, žádná laskavost od učitelů, kluci nám dělali kdeco. Sama 2 měsíce v lázních bez jediné návštěvy kohokoliv. Po lázních návrat do školy, kde jsem si připadala cizi. Úplně mimo kolektiv. Děti mě přehlížely. Moje nejlepší kamarádka měla za ty dva měsíce už jinou nejku😀. A další, podobné vzpomínky by se našly. Traumata z toho žádná nemám, nejsem nejistá, ale naopak poměrně dost sebevědomá, vyrovnaná. Chápu, že každý to má jinak, nehodnotím.

Nad čím ale přemýšlím je to, že dnes jsou některé děti jak v bavlnce, nikdo se na ně nesmí ukorne ani podívat, něco vyžadovat, chtit. Natož zvýšit hlas. Včetně rodičů. Věci v rodině se často nedějí podle rodičů, ale podle děti. A čím to je, že tyhle samé děti jsou mnohem častěji než dřív velmi nejisté, nevěří si a mají deprese už na ZŠ? Proč? Ja teorii mám.