1989 mi bylo 10 let, takže osobně odpovědnost za komunistický režim necítím žádnou... A to ačkoli jsem několikrát recitovala v pásku k VŘSR a chodila na lampionový průvod. Taky do průvodu na 1. máj, ale asi jen 2x. A nacvičovala jsem nadšeně na spartakiádu

Ale od 1989 jsem přijala přirozený odpor k Rusku, jak jsem nastoupila na víceletý gympl, otevřely se zdroje, měli jsme profesory, kteří byli nadšení, že najednou můžou o lecčem mluvit... Už v 18 jsem měla zafixovaný pevný postoj min. těžké rezervovanosti a opatrnosti a pocitu určitého strachu z toho, čeho by mohli být schopni. A když jsem pak na VŠ studovala mezinárodní vztahy, evropské otázky, mezinárodní právo (z mezinárodních smluv o kontrole zbrojení jsem i státnicovala...) - tak se můj postoj jen utvrdil.

Mé dítě od mala vychovávám k tomu, že ani v hokeji se Rusku nefandí (ani třeba v bitvě s Finskem, když by jejich vítězství pomohlo Čechům k postupu), že prostě jsou věci, které jsou důležitější .

No a ta válka to dorazila. Vyvlastnila bych jim všechno komplet v celé republice, i soukromým osobám, sebrala bych jim pasy (evropský) a vyhostila zpátky do Ruska, nepustila bych je do žádných sportovních utkání, ty, co by chtěli studovat nebo žít v Evropě, tak bych jim to podmínila tím, že musí veřejně se postavit proti ruské agresi ... Tvrdí, že Evropa je zlo a fašisti, tak ať si zalezou do Ruska a nelezou sem... Fakt nechápu, že se nenajde způsob, jak Putinovu milenku a děti dostat ze Švýcarska, děti jiných pohlavárů z Londýna atd.

Chápu, že to je víc emocí, než racionality, ale takhle to cítím.

A s tím reliktem našeho komunismu - prosím Vás, dnešní generace už o tom netuší nic, mladí určitě nostalgicky na komunismus "nevzpomínají" (myšleno nepřejí si, aby se vrátil...). Myslím, že u nás stačila 1 generace.