Ahoj všem. Před rokem jsem měla velmi vážný úraz, ano mohla jsem i zemřít zůstat zmrzačená a mít doživotní následky. No vzhledem k tomu, že týden na to můj táta utrpěl velmi vážnou mrtvici,nebylo kdy řešit co se mi stalo. Neměla jsem ani den neschopenky. Kolegyně vůbec nebyla ochotná mě zastupovat a brigádníci nebyly v té době. Zavřeno neexistuje. No nic jeden se s tím musí holt poprat sám. Jinak táta žil posledních 17 let s paní, které vrazil do jejího bytu veškeré své úspory. Jakmile paní zjistila, že tátu už není o co okrást vyhodila ho s holou. My jsme mu zajišťovali co jsme mohli v rámci našich možností. No nebylo to jednoduché, když navíc málo co tátovi bylo recht. Nakonec jsme sehnali bydlení pro něj no hodně komplikované i autem daleko cesta na 1.5 hodiny v zimě kolikrát i neprůjezdná. Spíš jsem byla ráda když on jako důchodce bydlejicí v bytě 1+ kuchyň a předsíň přijel k nám. Bohužel jeho nespokojenost nás dohnala k tomu, aby jezdil jen za mnou do práce na otočku. Já pracuji na 12 hod směny krátký dlouhý týden vstávám v 6 ráno a doma jsem v 21.30 do toho lítám po lékařských vyšetřeních a chlap si myslí kolik nemám asi tak volna to je marný. Táta nakonec skončil jako ležák . Všichni se na něj vykašlali. Za těch 17 let soužití s tou paní investování do jejího bydlení a rodiny nikdo ani nezavolá nic. Ségra se jen cítí strašně ukřivděná z toho ,že on se o ni nezajímal no jistě a ona ? Přece co má on povinnosti ne ona. Klasika. Kolikrát si říkám jak ti dva jsou si podobní. No každopádně táta jen leží a nic nechce, rehabilitovat ani cvičit málo komunikuje. Ještě jsme tolik věřili že by mohlo pomoci naslouchátko to vůbec nechce. Tak nevím už za ním jezdím úplně s nechutí. Strašně mě to vyčerpává. Co dál má někdo zkušenosti? Dá se vůbec ještě něco dělat? S člověkem této povahy? Změní se to někdy? Je to dnes rok od toho co se to stalo.