Můj muž je také veliký kliďas, vrchol jeho nadšení je, že při gólu ve finále mistrovství světa jednou tleskne . My s malým hlasitě fandíme, řveme góóól atd.

Přitom je zarytý, jen prostě to prožívání má jiné a jeho projevy už tuplem...

Ani ve vztahu, pravda, neprojevuje žádné divoké emoce, ani "okázalou" lásku, ani žárlivost. Nehádá se, neřve, neječí po dětech...

Ale je to nejlepší partner, jakého jsem kdy měla. Spolehlivý, o jeho lásce ke mně i k dětem nemůže být pochyb, starostlivý, obětavý, velkorysý...

Já sama jsem se s ním velmi zklidnila.

Při samotném sportování ale i já vedu dítě k tomu, že to není o emocích, ale o hře jako takové. Vždycky mu říkám, že jestli ho ta hra (sport) rozčiluje, tak ji nemá hrát, protože to má být pro radost a ne pro zlost. A že nikdo nevyhrává furt, ani ti nejlepší. Nejde nezkazit míček, dát v každém zápase gól (nebo 3) a být vždycky první. Jednak to není možné a jednak by to nikoho (ani jeho, ani ty ostatní, co by logicky furt prohrávali) nebavilo - viz např. nyní Verstappen ve formuli... Radši uznale pokývnu hlavou a řeknu, že tohle byla moc pěkná výměna - není důležité, kdo to nakonec "zkazil", čili kdo uhrál/neuhrál bod, ale že hra je hezká. A když to nejde, tak spíš, než se vztekat, tak upozorním, že "hlavu níž", líp mířit, víc se soustředit, pořádně se dívat... Vlastně jsem radši, když se jen hraje, a nepočítá skóre...

U kolektivního sportu je mi kolikrát víc líto těch, co nevyhráli, že jsou smutní (pokud jsou smutní)... Extrémní radost (i smutek) fakt chápu u stěžejních zápasů, výher ve finále atd. U běžné hry s kamarády teda vůbec.

Myslím, že na klidném prožívání hry i vztahu není nic tragického. Určitě klidná povaha (zdánlivě bez emocí) nebrání spokojenému partnerskému životu. Samozřejmě, pokud někdo potřebuje ve vztahu itálii, tak asi spokojený nebude. Ale jinak si myslím, že můj klidný partner je perfektní volba a podstatně větší záruka, že nám to dlouhodobě vydrží.