Ropucho, já si naopak myslím, že dospělosti se všemi negativy i pozitivy si člověk užije až až a nemusí se nutit do samostatnosti už v 18. Třeba já se v 18 cítila úplně stejně jako třeba ve 13, vůbec jsem neměla sklony k tomu se nějak osamostatňovat. Chodila jsem do třeťáku na gympl, doma jsem nemusela vůbec nic dělat, užívala jsem si čtení, chození do kina, do divadla, na procházky s kamarádkami, ani jedna z nás neměla kluka, ani nás kluci nijak zvlášť nezajímali, naši mě nijak nebuzerovali, žila jsem si šťastně a poklidně. Naopak ve 23, kdy jsem skončila VŠ a vdala se, už jsem chtěla žít samostatně a starat se o domácnost, což v těch 18 absolutně ne. Moje děti končily VŠ oba ve 26 a vůbec si nemyslím, že by je nějak poznamenalo do budoucna, že v té době nebyly samostatné a výdělečně činné. Naopak si užili bezstarostného studentského života a moc jsem jim to přála. Totéž jsem si užila já. A zdaleka mi nic neuteklo.