Ropucho, já si ten pocit vykročení do neznáma po maturitě pamatuju - klepala jsem se strachy, najednou bych i ráda zůstala na škole, kdyby byl ještě jeden ročník - přitom to bylo doma nesnesitelný, ale až chorobně jsem se bála z toho vlaku vyskočit

A pak jsem to udělala: sbalila si tašku, odešla z domova, rozvíjela vztah s klukem, po kterém jsem logicky v tu chvíli požadovala víc než předtím, našla si práci, jezdila po přijímačkách a dělala dvanáctky ve fabrice - a bylo z toho jedno z nejhezčích lét. Ale ta radost z volnosti přišla až s odstupem, docházelo mi to celé až s odstupem, do té doby jsem rutinně kladla jednu nohu před druhou, abych se osamostatnila.

Ale než jsem se pohnula z místa, stála jsem se staženým zadkem a husí kůží. Bylo mi 18, mentálně jsem byla tak na 15.