Syn na 8letem gymplu mel obdobi, kdy mu nesly jazyky a studium ho nebavilo. Sla jsem s nim k psycholozce v ramci neceho zdarma. Jeste se nechal presvedcit, aby tam sel. Probrala to s nim, navrhla reseni - pravidelny cas uceni, upravit podminky v pokoji apod.. A rekla, ze potrebuji pomoci ja. On, ze je dost chytry, mimoradne nadany a nadprumerne intaligentni, schopny a vsechna negativa jsou mu uplne jasna i s dusledky. A take ze je naprosto schopny si sve veci ridit sam. Ze ja se musim vyrovnat s tim, ze to musim nechat jen na nem, protoze se jinak neposune a nenauci odpovednosti za sva rozhodnuti. Sedeli jsme u toho oba a jeho z toho vseho asi nejvic zasahlo, kdyz rikala, ze toho nuceni, pobizeni, dohlizeni, dohadovani apod. musim hned nechat pro jeho dobro. Ze kdyz nechce delat, tak proste propadne a ovlivni to jeho dalsi zivot. A ze mi muze pomoci se vyrovnat asi s tim mym spatnym pocitem a frustraci, ze jsem jeho vychovu nezvladla a ukazat mi, ze z dlouhodobeho hlediska to nemusi byt tak hrozne. Ze je porad velka sance, ze po tom propadnuti a odejiti ze skoly do prace (to on chtel) si vybere tu narocnejsi cestu a maturu si dodela nejak jinak, protoze bude po case uplne otraveny z praci, ktere se mu budou nabizet vzhledem k jeho vzdelani. A zmenil gympl za prumyslovku, kde ho sice bavil obor, ale chybeli mu ti chytri a motivovani spoluzaci z gymplu Odmaturoval v celkem v pohode.
Ano, u syna to bylo jine. Nevadilo mu nikdy pracovat.
Ale rikam si, jestli uz tva dcera proste nedokaze z toho zacarovaneho kruhu vykrocit. Jesli to treba nechce antidepresiva. Nebo alespon silne davky horciku pro dusevni pohodu.