Mně se to nelíbí.

Jedna strana mince je, že celkem pochopitelně nechceš a nežádáš, aby živil tvé děti.
Na druhé straně hádám, že tobě nezůstane k vlastnímu použití prakticky nic, že sotva vyjdeš a vytváříš jen nutnou rezervu na opravy v domácnosti a když to jde, prostředky na nějakou dovolenou.
Zatímco tvému partnerovi, pokud neplatí sám vysoké výživné, zbývá ze 17300 (což je minimální mzda) pro vlastní potřeby ještě cca 8 tisíc čistého.
Takže partner u tebe žije za 7000 a ještě s obsluhou.
Pro mě je v manželství, ale i parnerství, pokud ti dva žijí spolu, důležité, aby si mohli oba tak nějak stejně dopřát - i finančně, i volného času. A to vcelku bez ohledu na to, kdo víc vydělá. Zohlednit se dá, že má někdo přirozeně dražší koníček (zahradničení nejspíš stojí méně než třeba chov koní), pokud na to finance jsou, ale zase nikdo podle mého soudu nemá být upozaďován kvůli tomu, že méně vydělá - nekoupíme druhého koně lépe vydělávajícímu a přitom se nebudeme hrdlit o peníze na sekačku pro toho, kdo vydělává méně.

Kamarádka to měla podobně, jak popisuješ, včetně mužova přistěhování a vnímání bytu jako prostoru, kde platí věci primárně ona. Nějakou dobu to fungovalo (její partner byl o něco štědřejší než tvůj), ale časem se ukázalo, že on si koupil drahou (zbytnou, několikátou) hudební věc jen pro sebe a ona si kupovala boty u Vietnamců a zimní bundu v sekáči. A situace se nezměnila, ani když její děti odešly z domu - měli příliš zakořeněno, že on jen "přispívá na domácnost"... Při rozvodu ona zůstala bez úspor, pochopitelně, protože vydělávala méně a účty měli každý svůj, on odešel vcelku zajištěn.