Trápí mě úzkost, v noci se budím a neusnu, každý malý problém vidím jako velkou, nepřekonatelnou věc. Začalo to, když moje matka měla zdravotní problémy, dvakrát jsme volali rychlou, prodělala operaci srdce, sepsi, embolii, ležela ve dvou nemocnicích dohromady asi půl roku. V tu dobu jsem za ní denně jezdila po práci, do toho domácnost, škola, kroužky. Jsem vyčerpaná, nervózní, hned vybuchnu. Mám začít brát Eliceu, ať se mi tyto už neopakují. Paradoxně jsem ráda, že matka žije, ale jsem z ní tak vyčerpaná, že i když je už v pořádku, tak sebemenší náznak toho, že něco potřebuje, neco neví a nebo nechápe, mě dovedou vytočit k nepříčetnosti. Je od té doby jak dítě, sice chodí do práce, žije zase normálně, ale pořád si stěžuje, potřebuje něco pomoct, i když je to totální blbost typu otázky - když jdu ven, mám zavřít okna? A takových věcí je x denně. Když jde na kontrolu k lékaři, tak neví, co má dělat, proč tam šla vlastně a ten doktor je stejně k ničemu. Léky bere, ale životní styl nezměnila. Jsem z ní unavená.
Jak Vám sedla Elicea? Vím, že zabere za pár týdnů, tak snad to do té doby nějak vydržím. Mám i Lexaurin na akutní stav, kdybych už nemohla psychicky vydržet.