Tak už jde dcerka domů. Sama hlásí, že život už má pro ni cenu. Díky bohu. Je mi jasné, že se do běžného života bude dostávat ještě nějakou dobu. Prostě je to jako rekonvalescence po těžké bouračce. Navíc ještě chvíli potrvá, než se stabilizují léky (kombinace asentra a abilify), v případě sos má teď i neurol. Co máte kdo zkušenost, dokážou pomoct i rescue remedy kapky? Doma zas rozběhnu svou milovanou aromaterapii, kterou jsem tak dlouho nechala spát...
Těší se do školy. Snad se povede najet na nějaký ustálený režim, podle psycholožky je nejspíš na hranici autistického spektra a navíc v ní možná skrytě dřímá ADHD. Pravda, jako malinká byla taková živější a hlavně mnohem všímavější než její vrstevníci a současně i rychle unavitelná. S únavou bohužel bojuje. Navíc i se sociální fobií. Ještě jí čeká dlouhá cesta.
Můj boj je o tom, začít znovu věřit. Mám už prostě velký strach.