Ahoj,
potřebovala bych od Vás trochu poradit jak naložit se svými pocity popřípadě zkušenostmi jestli jste si tím také prošli.
Máme dvě děti 7let a 10let. v době koronaviru jsem neplánovaně otěhotněla v té dobe byl syn v druhé třídě a mladší doma a měli jsme finanční problémy probíhala distanční výuka já se čerstvě vrátila do práce. V tuto pro mě velmi náročně psychickou dobu jsem zjistila že jsem těhotná zjistila jsem to velmi brzo a šla jsem na interupci pilulkou. Myslela jsem že jsem s tím psychicky srovnaná, ale vůbec to nebylo tak, trápí mě to dodnes. po 1,5roce Jeli jsme na dovolenou kde jsem měla zdravotní problémy a po dovolené jsem zjistila že čekám další miminko, ale řekla jsem si že tohle musíme zvládnout že tohle miminko si vzít nenechám už bych to psychicky neustála, měla jsem obavy jak to všechno zvládneme starší syn se nechce učit musí u nej někdo neustále byt je to třeba i na několik hodin.
Když jsme to oznámili manželovi rodině vše bylo v pořádku, jen řekli ze to budeme mít težké ale zladneme to.
A Když jsme to řekli mojí matce přišla řada výčitek na mojí osobu nejhorší na tom že to bylo vše před dětmi. Jak jsem stará, že jsme tím staršího syna úplně odepsali, jak nebudeme mít peníze, nebudeme nikam jezdit protože budeme mít doma mimino, že nejsme normální, že už jsou staří na někjaké hlídání,že čekáme zase dalšího kluka, kdyby to byla aspon holka, prý máme jen 4 židle doma. a zakončila to tím že řekla staršímu synovi že ho má ze všech vnoučat (má jich 5) nejsradši, mladší syn na to nechápavě koukal. a jak jsme jíí tím zkazili narozeniny.
Když tam jezdili deti na víkend tak jim říkala jak jim bude mimino doma pořád řvát, že ještě rádi budou za ní jezdit,jak nikam nebudeme jezdit, jak má blbé jméno když jí syn řekl jak se bude jmenovat. (po víkendu od nich přijeli a bylo vidět jak nad tím přemýšlí jaký to vlatně bude)
Když jsme po té jsem ji za dva dny volala myslela jsem že se omluví že to přehlanala další 2-3 týdny se v telefonu se mnou skoro nebavila.
Na rady přátel jsem změnila k matce přístup asi se to ve mě někym způsobem zlomilo a komunikuji s ní 1x za týden v telefonu jen to nejnutnější.
Manžel jí nechce ani vidět kůli tomu jak se ke mně zachovala jako k dceři a ještě před dětmi a nechce aby k matce nejmladší syn na navštěvy jezdil.
když má matka přijet k nám za dětmi tak miminko většnou spí tak ho moc nevídá je mu pul roku. Když matku vidím nedokážu s ní skoro mluvit stále vidím před sebou tu spoustu výčitek co nám tenkrát řekla a dětem říkala nesmysly o mimminku a nevím jak s emocemi pracovat.
Zhruba tak dva měsíce před narozením syna se zacala zajímat, proc tam nejezdím. Nic jsem na to neodpovídala.
Po narození syna ji děti řekli že manžel jí nechce vidět po těch řečích a ona se hrozně diví proc, vždyt vlastne nic neřekla (prý že řekla že to budeme mít težké) bud si to nepamatuje nebo děla že se to nestalo. Ale manžel je z věřící rodiny a tohle ho zasáhlo a nechce aby se s ní nejmladší syn vídal.
Já sama se stále trápím pro interupci ale tím jak se zachovala mi tu ránu opět otevřela a kdykoliv si na matku vzpomenu nebo jí vidím vše se mi vrátí výčitky a její zachování.
Vlatně bych byla také raději kdyby mladšího syna nevidala.
Starší děti tam už také jezdit moc nechtějí po narození syna, prý proc babička nechtěla takové hezké miminko, tak jim na to odpověděla že neřekla že ho nechce, jen abych to něměla doma těžké.Dětem nezakazujeme aby tam jezdili ale ani nepodporujeme. Manžel teda i před dětmi říká svůj názor dodnes na matku. Tím je vlastně i odrazuje aby tam jezdili.
A ted se diví ze starší děti nechtějí k matce jezdit,


Jak by jste se prosím zachovali vy? Hrozne me to trápí.

Děkuji za přečtení jestli jste došli až sem