Myslím, že všechny zapomínáte na to, že rozmnožování je pudově-biologická záležitost a že kdyby příroda dovolila, aby všichni před plozením přemýšleli, tak lidi vymřou...

Poprvé nám do toho (pár desítek let teda už) mluví antikoncepce, takže samozřejmě dneska už se to posuzuje, že jako "kam dali rozum", "proč proboha tolik dětí" atd. Skoukla jsem třeba na ČT1 celý seriál Zavolejte porodní sestřičky (Call the midwife), kde je velmi pěkně vidět, jak neexistence antikoncepce strašlivě zasahovala lidem do života...

Takže já samozřejmě nikoho za počet dětí (a už vůbec ne za počet otců na počet dětí ...) neodsuzuju, kdo z nás někdy neujel a kolikrát je jen otázka štěstí, že z toho nebylo těhotenství (příp. s následujícím potratem).

Jinak já jsem zářný příklad tvrdého plánování, takže mám sice dítě se schopným a odpovědným chlapem, v době, kdy to bylo vhodné ze všech úhlů pohledu (byť i já jsem měla velmi naivní představu o slučitelnosti podnikání s miminem), ale zase mám to dítě jenom jedno...

Krom toho, že jsem vycvičená z práce, jsem vycvičená i z vlastního života, čili je mi (na rozdíl od mnoha "naivistů") jasné, že i tak tu zítra nemusím být já, nebo můj muž, nebo ani jeden z nás. Že klidně i můj skvělý muž se může zbláznit z krize středního věku, třeba, a odejít za jinou... (a pochopitelně i mě klidně hrozí, že se bláznivě zamiluju a zdrhnu já). A že jsou lidi smrtelný a že co bude s dětma, nad tím přemýšlí málokdo.

Čili - viz příklady, které jste tu psaly... typu 6 dětí s jedním chlapem a kdyby do toho nepromluvila duševní choroba, tak by to bylo fajn - je pro mě příklad typického totálního naivismu. To si fakt někdo pořídí 6 dětí a nenapadne ho, co kdyby ten chlap třeba i umřel? Nebo já-jako matka taky můžu umřít, přece... Jak by to ten chlap zvládal? Nedejbože oba (autonehoda, cokoli) - komu našich nadělaných 6 dětí "přistane" ke starostem a péči... 6 dětí, i kdyby byly rok po sobě, to máš od otěhotnění po ukončení (alespoň střední) školy posledního z nich nejmíň 25-26 let. To si fakt někdo předtím, než si nadělá 6 dětí (byť s jedním chlapem, který i chodí do práce, vydělá a dokáže nás 8 uživit - smekám klobouk, já bych takovou smečku živit nechtěla) neuvědomí, že se cokoli může semlít? A že jestli to zvládnu i sama? A jestli to zvládne moje máma/ségra..., kdybychom umřeli oba dva? Dovedete si představit, že by Vaše ségra (u starších dcera) měla se svým řádným mužem 6 dětí, umřeli při bouračce a vy jste čelili dilematu, jestli (a jak) se o ně chudinky sirotečky postarat nebo jestli je nechat "strčit do děcáku"? Nebo si je v rodině rozporcujou (po dvojcích po různých tetách?)?

Mám v blízkém okolí případ, kdy paní "zdědila" takhle 3 děti, "naštěstí" do té doby byla sama bezdětná, ale i tak je to šílenost.

Neodsuzuju je, to v žádném případě, ale to, že je ani nechápu, je druhá věc.

Naivity typu, 3 děti, každé s jiným otcem a doufání, že "tentokrát to vyjde", taky považuju za idealistické. Ano, jistě může, ale s každým dalším partnerstvím se riziko rozpadu zvyšuje (bývalí, děti z jiných vztahů, stresy, proč mám živit cizí dítě, ...).
Nikdo samozřejmě neříká, že po prvním rozvodu musím žít jako poustevník do konce života, ale přemýšlet, to by rozhodně lidem prospělo. (Samozřejmě znám spoustu žen, pro které je ten druhý partner podstatně lepší, než ten první, a na novém vztahu opravdu získala, ale snad musím počítat i s tím, že to fungovat nebude, no ne? Doufat v lepší jistě, ale počítat i s horším)

Ale - každý svého štěstí strůjcem, můj život z tohohle úhlu pohledu taky není ideální. Já jsem se s jen jedním dítětem špatně srovnávala, kdybych byla "neplánovač", tak bych možná byla šťastnější... (s více dětma)

Jediné, co chci, aby si lidi uvědomovali, že samozřejmě víc dětí = budou žít v nižším životním standardu...
My s mužem jsme na tom dobře finančně, živíme (půl) syna na VŠ a společného syna na ZŠ. KDybysme těch dětí měli 5, tak asi holt na tom budeme hůř, což by bylo zcela logické, a to i kdyby naše příjmy zůstaly stejné... Ale to by nejspíš nezůstaly, protože samozřejmě by se aspoň jeden z nás musel o ty děti víc starat, takže i míň pracovat... (nejspíš já, že)

Takže - ať si klidně každá má 5 dětí s 5 různýma tatínkama, ale ať nefňuká, že se nemá finančně nijak dobře (pokud ti tatínci nejsou milionáři). To je snad srozumitelné, že její životní standard (i těch dětí) bude podstatně horší, než kdyby to dítě měla jen jedno, a to i za situace, že by všichni byli poctiví a platili výživné řádndě.

A že rozvod finančně bolí (obě strany), to je naprosto jednoznačné, takže rozvedená se obvykle bude mít hůř, než žijící ve stabilním partnerském vztahu.

A jestli za to můžou ty děti? No nemůžou samozřejmě. Ale stát za to teda taky nemůže. Stejně jako, že když mám ZŠ a dělám uklízečku, tak budu brát míň, než primář v nemocnici... Může ta uklízečka za to, že má třeba nižší IQ, blbý rodinný zázemí (kde ji nevedli ke vzdělání)? No nemůže. Ale přece nebudeme z daní (které se fakt negenerují samy od sebe) všechno srovnávat do rovnosti. Příčina-důsledek.

Jinak k tomu výživnému - jediné, co je fakt spravedlivé (i když to maminky často velmi nechtějí) je střídavá péče - čili aby se oba i fyzicky o to dítě starali, a tím pádem i finančně. Jenže to by (krom toho, že tatínkové chtějí se o dítě i starat, nejen platit výživné a 1x za 14 dnů si vzít dítě na víkend) to musely být ochotné přijmout i ty maminky, že...

Jasně, i já znám ty "nešťastné" ženy, které žijí 15 let s jedním mužem, maj s ním 3 děti a on jim pak zdrhne, formálně dělá za minimálku, na děti kašle a ona je v tom fakt nevině a finačně bita, ale zas tolik jich není... Drtivá většina otců na děti platí, má své děti rádo, je ochotných jim leccos pořídit a zpalatit, a mnoho z nich se chce i reálně starat...

Samozřejmě že zákon nemůže rozlišovat mezi dvacítkou, která si pořídila 2 děti s nemakačenkem (třeba alkoholikem, feťákem...), ze kterýho nevyrazí nikdy ani kačku, a mezi takovou tou "poctivě opuštěnou nezdárným manželem, třeba podnikatelem, který začne na truc tajit své příjmy, aby jí nic nemusel dát". Od toho je tady soud, aby stanovil adekvátní výživné, exekuce na dlužné výživné jsou snadné, zabavování řidičáků je dobrá zbraň, riziko trestního stíhání pro zanedbání povinné výživy tu furt je, v exekuci i oddlužení je výživné přednostní a hradí se první... Fakt si myslím, že dneska je většina těch notorických neplatičů fakt spíš principiální nemakačenka, na kterých si nevezmeš nic, těch "schovávačů" (čili mám, ale vše na maminku, novou přítelkyni..., formálně minimální mzda) už zase až tak moc není... Z těchhle se jistě vhodnými nástroji dá leccos vyrazit. Na tom se jistě pracovat dá, aby ty zákony a možnosti byly čím dál lepší...