Přidat odpověď
V zoufalých podmínkách vyrostou i chytré děti. Psala jsem už párkrát o sobě. Ne že bych byla kdovíjak chytrá, ale teď tady sedím v nové, hezké kuchyni, před sebou nádherný dřevěný stůl, děti, manžel a kolikrát se i po letech příštího, že je to divné, že taková socka a má se dobře. Výčitky svědomí mě provázejí celý život.
Jako malé holce by mi bylo pomohlo, kdybych byla dostala zdarma třeba kružítko, pravítko a pentelku. Pořád jsem se musela vymlouvat, že jsem zapomněl, protože jsem se styděla přiznat, že nemáme peníze na tyhle věci.
Rodiče tehdy dostali přídavky, jenže vše se propilo. A nedělám di iluze, že dnes je to v mnohých rodinách stejné.
Mí rodiče žili blbě a pořídili si nás více. Všichni mít sourozenci so pořídili hromady dětí, jeden sourozenec měl dítě už v 16. A to jeho dítě to později ještě překonalo. Vzdělání nemá nikdo z nich. Žijí stejně blbě jako my. Snažila jsem se je navést na lepší cestu. Pak jsem to vzdala a dnes se vlastně ani neznáme. Mně nezbylo než se úplně odtrhnout a nemyslet. Ta druhá část jde ztěžka.
Je potřeba nějakým způsobem pomoct dětem z těch rodin, ale na konci dne, když sami nebudou chtít a nebudou mít nějaký cíl, nepůjde to.
Já měla štěstí. Třídní na ZŠ si všimla, že i přes značnou ošumtělost jsem známky jakési bystrosti vykazovala a pomohla mi vyplnit přihlášku na gympl. Rodiče mě chtěli poslat na dojičku krav. Rovnou mi řekli, že živit mě nebudou. Kdybych nebyla měla rozumnou třídní tehdy v osmičce, byla bych skončila stejně blbě jako ti ostatní u nás. Třídní teda měla taky máslo na hlavě, s ostatními věcmi mi pomoct nechtěl tehdy nikdo. Ale tím jejím podepsáním přihlášky mi dala šanci na později.
Předchozí