Viděla. Přišlo mi to až moc stříknutý mravopoučností (kterou mám jinak celkem ráda). Mám ráda, když mi příběh umožní vlastní závěry a myšlenky, tady jsem se cítila jako dítě pod filosofickým proslovem rodiče. Jsem ráda, že jsem byla, ale nezůstalo mi to v hlavě jako silný film.
Úsměvy smutných mužů jsem četla, neviděla, kniha byla skvělá.