Mně se asi krize středního věku slila dohromady s depresí. Trpěla jsem jí tak od 39 do 45 let, pak to konečně s pomocí AD přešlo. Od té doby mívám sice výkyvy nálad směrem dolů, ale nikdy to netrvá víc než 2-3 dny. Se svým životem jsem vcelku spokojená, mohlo by to být daleko horší. Jsem poměrně zdravá, mám kde bydlet a co jíst, mám děti a kamarádky, mám své drobné denní radosti. Jasně, nejsem spokojená s tím, že mě BM opustil, to už mě nepřestane trápit nikdy, ale jinak se cítím sama dobře. Nikdy jsem neměla žádné životní cíle, vždycky jsem všecko brala tak, jak to přišlo, takže mě nemusí mrzet, že jsem si něco nesplnila, nebo něco nedokázala. Nikdy jsem nestála o žádného chlapa kromě BM, takže to mě také netrápí. Bojím se, že se mi valem blíží stáří a nemoci, nad tím jsem ještě před 10 lety vůbec neuvažovala, ale teď vím, že už to brzy přijde, tak mám obavy. Nechci zůstat na obtíž dětem, ale nechci jít ani do žádného DD, bojím se, že budu nesobestačná a klidně to může přijít do 10 let. Tyhle myšlenky zaháním, ale občas mě přepadnou.