Hmmm, a já se ptám, komu krom nás na Rodině o tom dala Kronika vědět?

Asitentky, které znám já dělají u nás tuto práci ze stejných pohnutek, jako uvádí Yuky.


Prostě občas musíme jí štěstí na proti. Já neříkám, že to každý musí dělat jako já, ale já jsem také mohla zůstat žít v rodičovském baráku v oblasti, kde je vysoká nezaměstanost a čekat co se mnou život udělá. Mě třeba řekli rodiče, že na vejšku jít nemohu, protože nejsem tak chytrá, jako moje mladší ségra a oni by dvě vejšky neutáhly resp. tři, protože můj nevlastní otec má ještě chytrou dceru z prvního manželsví. Nestudovala ani jedna a obě byly rády, že udělaly maturitu.
Nakonec mi osamostatnění, to že jsem musela jít už v 15 na brigádu přineslo do života víc, než co mi vzalo. Nezůstala jsem v rodném městě, stěhovala jsem se za 10 let 10x. Dneska mám já i můj muž vzdělání a adekvátní práci, která uživí naší početnou rodinu, nemáme hypotéky, nemáme půjčky, bez práce bychom dlouhodobě být nemohli a s jedním příjmem, zatím co všechny děti ještě studují, by to bylo těžké, ale myslíme na to. Víme, jaká je doba. Podotýkám, že jsme neměli ani žádné hlídání dětí. Vím že dneska práci mám a zítra se vymění někde někdo ve vedení firmy a rozhodne, že se naše pobočka ruší a já zůstanu bez práce. Taková situace mně nebo manželovi hrozí pomalu co dva roky. Život mě naučil na nic a nikoho se neupínat a myslet na zadní vrátka, a také, že nejlepší pomoc najdeš na konci svého vlastního ramene.