Tatramelko, tak nějak.
Šli jsme s mužem po VŠ doslova a do písmene s holýma rukama tam, kde jsme předpokládali, že bychom mohli mít budoucnost.
Bez rodin za zády jsme začínali ve spacáku na zemi v garsonce, když se narodilo první dítě, měli jsme tam pár darovaných starých kusů nábytku a před panelákem škodu 100, která sotva držela pohromadě.
Já tady možná zním jako nějaká zhýčkaná panička, ale já jsem ještě před dvaceti lety počítala, kolik koupím rohlíků. Nikdo nám nic nedal, postupně jsme se dopracovali k tomu, že se máme fajn. Jistě, břemeno výdělečné činnosti nese hlavně muž. Ale to, že já dneska za poloviční úvazek vydělám více než jiní za plný, má historii mimo jiné v tom, že jsem se před lety nebála dojíždět za úplně mizerně placenou prací, být tam o víkendech, učit se nové věci... Kus štěstí také určitě, ale jak se říká, štěstí přeje připraveným.