Vážný,
já si pořád myslím, že by sis to měl celé přerámovat. Mluvíš o péči o děti jako o nějaké křivdě. Ano, když se člověk rozhodne mít děti, tak se mu změní život - a málokdo má děti bezproblémové, stoprocentně zdravé atd.. (btw já jsem měla děti sedm let v domškole, protože to v "systému" fakt nešlo - tj. obětovala jsem jakoukoliv kariéru, možnost výdělku atd.). Ty to ale bereš úkorně - jako že to je nějaká křivda, starat se o svoje děti... imho je problém v tom, že to s tou péčí a starostlivostí přeháníš - a pak máš právě pocit té křivdy a úkornosti - protože to jde PŘES tvojí hranici. A upřímně - plnoleté svéprávné děti by měly chápat, že nemůžou na rodiče házet každou prkotinu - a už vůbec ne věci, s kterými rodiče nemůžou nic dělat (třeba skuhrání na práci - ale vidím tam stejný vzorec jako u tebe - syn se domnívá, že má v práci problémy kvůli vnějším okolnostem, nevidí problém u sebe). Podobně ta svatba - pro tebe už ta pomoc byla úkorná - ví to syn? Že tě tím zatěžuje a zneužívá?
Musíš se naučit občůrat si svoje rohy, držet si nějaké hranice - a ty hranice jsou mezi tím, kdy tě těší / baví pomáhat a kdy ti to ubližuje.
Tisíckrát omletý příklad - v letadle si máš napřed nasadit kyslíkovou masku ty sám a pak teprve pomáhat ostatním.