Ropucho, jasně, že prožíváme. Třeba dovolenou si vždycky náramně užijeme. Dneska jsem se tetelila blahem celé dopoledne, kdy jsem courala asi 3 hodiny po Vyšehradě, kde nebyl téměř nikdo, bylo tam nádherně, mimo jiné taky spousta kaštanů, kterých jsem donesla domů asi dvě kila. Nebo si vždycky ohromně užiju nějaký výlet, nebo když si třeba zajedu sama do Panenského Týnce a tam vstřebávám energii...nebo teď se o víkendu těším na setkání lokomotiv zvaných Bardotka, kam jedu se synem, jsou to moje fakt oblíbené stroje, jsou krásné a mají krásný zvuk...je fakt, že spíš si fakt užívám takové malé drobnosti, třeba když nám přijde na zahradu "náš" venkovní kocourek, který je plachý, ale zvyknul si k nám chodit na jídlo, má u nás mističky...pohladit se nenechá, ale mám radost i když přijde na pár desítek centimetrů...a včera na mě poprvé zamňoukal...je krásný, černý, svítivě žluté oči...
To, že mě něco nebere, neznamená, že si to neužijeme, třeba oslavy prostě probíhají v duchu klidného setkání úzké rodiny, uděláme si dobré jídlo (často třeba kachnu s červeným zelím), upečeme dort, popovídáme si, předáme dárky. Nemáme rádi nějaké velké halasné oslavy, kde se víc pije, je tam hodně lidí apod.
Stejně tak mě dokážou některé věci i naštvat, ale těch je podstatně míň, často si totiž řeknu, že mi ta věc nestojí za to, abych se kvůli ní rozčilovala, nebo stresovala. Buď to jde nějak vyřešit, tak se o to pokusím a nebo nejde a když vím, že s tím nic moc neudělám, tak se tím zbytečně nestresuju, ono to vždycky nějak dopadne.
Takže jo, i my prožíváme různé emoce