Řešili jsme cca před 2 let, tehdy s osmákem, po Covidu.
Bylo mu neustále blbě, nebyl schopen tam dojít a když už, tak napsat písemky. Nejvíc z jazyků, které mu nikdy nešly.
Zvracel, nejedl, nespal, ven prakticky nechodil...
Vysvětlovali jsme, uklidňuvali, podporovali jakoukoliv aktivitu. Postupně jsme byli domluvení, že některé dny je to lepší, proto do školy dorazí, další den to bylo moc, tak zůstal doma. Ale odpoledne, když byl lepúší a projevil zájem o něco (třeba jít aspoňn se projít), naopak jsme ho pustili, chválili.
Byli jsme v PPP a u psyxcholožky, po 2. sezení to uzavřel, že mu nerozumí, chodit tam nechce a bude se z toho muset vylízat sám.
Pak se začal učit sám doma, současně jsem si dopisovala snad se všemi učiteli...
Dostal se na SŠ, teď pomrně funguje, je hodn aktivní, sám říká, že se bojí zvolnit, aby zase nespadl do agonie, kdy nebude schopen nic.

Školu jsme vybírali hlavně s ohledem na ředitele, který hlásá, že pokud se chce problém řešit, lze všechno...