Buřte

"Že by stavy dětí byly vlastně podobné jako dřív, jen tehdy si prostě "nedovolily" se zhroutit, protože by je nikdo nechápal ?
Může to tak být. "
Já tedy nevím, jaká by byla souhrnná čísla z té dobyy. Sama jsem ale případem toho, kdo si nedovolil.
Pravděpodobně asi mám nějakou úzkostnou poruchu. Husákovo dítě. Od první třídy jsem měla obrovský stres ze školy, ráno ( nebo dopoledne, chodili jsme na týdenní směny do školy a přežít to volné dopoledne před odpolední školou bylo hrozné, to už radši jít do toho hned ráno )
jsem zvracela, jak mi bylo ze školy špatně. Takhle jsem se problila základní, střední školou, na VŠ jsem to "řešila " tím, že jsem ke škole dojela a pak se vrátila na kolej. Mé VŠ studium bylo dost delší, než je běžné.
Tehdy se to prostě neřešilo. Nebyla péče pro takové typy. Nebo možná nějaká část skončila u psychiatra na neurolu, ale už v režimu "blázen" , stigmatizovaní pro další život.
Já patřila k těm, kteří si nedovolili to hroucení na zš a sš. Možná byly i menší možnosti přecházet po pár dnech střední na učňák, protože se ve škole necítím dobře. Necítila jsem se. Ale určitě by se mnou rodiče takovou štrapáci tehdy nepodstoupili ( nikdy jsem to po nich nechtěla ) protože jakkoli měli pro mě málo času a energie, tak nějak věděli, že jsem spíš bázlivý introvert, kterého by to na učňáku semlelo. Otec absolventem učňáku byl, asi by si to uměl představit. Ale i já sama jsem tušila, už ze znalosti spolužáků ze ZŠ, kteří pak na učňák šli, že by tam pro mě nebylo lepší, snazší prostředí. Věděla jsem, že jsem slabší kus. Ještě tak na prvním stupni zš jsem si myslela, že takové stresy jako já, mají všichni. Litovala jsem hrozně mladší sourozence, když měli chudáčci nastoupit do školy . Chodila jsem je o přestávce navštěvovat a nosila jim ušetřené bonbóny ( jim ovšem škola nijakou potíž nedělala, což mi došlo až později a byla jsem moc ráda )
Takže, už na druhém stupni jsem věděla, že nejsem v té úzkosti jako ostatní, a že se s tím asi budu muset prát celý život.
Co se týká toho zůstat doma, a nemuset nikam chodit, to byl můj sen od raného dětství. Sotva jsem shlédla v tv australský seriál, kde se malý hrdina učil na dálku pomocí vysílačky, tak se to stalo mým největším dětským snem.
Dnes ale vím, že by to dobré nebylo. Po absolvování VŠ jsem byla delší dobu nezaměstnaná ( myslím, že jsem se prostě neuměla při pohovorech předvést ale naopak jsem působila jako rozklepaný raneček emocí ) . Už po pár týdnech bez režimu, bez nutnosti se překonat a někam jít ( do školy či do práce ) jsem měla obrovský problém i dojít do sámošky pro nákup. A nástup do práce delší době doma byl prostě brutální.
Tak laicky se mi jeví, že zůstat v bezpečí domova , což jsem si vždy- stejně jako syn zakladatelky - přála, by byla cesta do pekel. Bohužel. A zbývá jen se s tím každý den nějak poprat.