V tu dobu úplně všechno.

Nejhůř nesla chování vyučujících ke spolužákům, to se i sama pokoušela řešit přes výchovného poradce, ale byla odkázána do "patřičných mezí". Vadilo jí, jak se někteří vozí po spolužácích, kteří zrovna neexcelují, že prakticky dospělým lidem někdo diktuje, jak mají sedět, co mají psát, kdy smí na záchod. Že existuje jediný správný názor, a to názor učitele. Že učitelé a ředitel jednají z pozice moci.

Postupně už nesnesla ani to, že jim někdo diktuje, co na kdy mají umět. Přestala vidět smysl výuky (nebo o něm možná teprve začala přemýšlet, nevím, do té doby se prostě učila a neměla problém mít vyznamenání), začala nesnášet to, co ji do té doby bavilo.

Určitě toho bylo víc, já vím jen útržky, ona hodně mluvila se svou starší sestrou, která byla zainteresovanější (chodila na stejnou školu).

Někdy začátkem října začala domů jezdit s pláčem a zoufalstvím a začala mít psychosomatické obtíže.

O vztahy mezi spolužáky, případně šikanu nebo tak, určitě nešlo, kamarády tam měla a s některými udržuje kontakt i teď.

Než se vyřešil přestup, byla doma, řádně jsme ji omlouvali, přesto škola začala vyhrožovat, že bude mít neomluvenou absenci a ještě něco tam bylo, ale celé to dokreslovalo ten vztah škola - studenti - rodina. Asi se to tam dost zhoršilo za poslední roky, protože na stejné škole odmaturovaly ty tři starší a i když nějaké problémy byly, celkově jsme s výběrem školy byli spokojení.