Přidat odpověď
Doufám, že Ti tu k tomu napíše někdo, komu je tenhle obor bližší. Tak jen rámcově - behaviorismus je primárně filosofický, posléze psychologický směr, který se (ve své původní vyhraněné podobě, novější podoby už jsou modifikované) na člověka dívá zvenčí, nikoli zevnitř, a přisuzuje všechno chování člověka vnějším vlivům. V krajní rovině je behaviorismus totožný s environmentálním determinismem. Tedy tvrdí, že všichni se rodíme se zcela totožnou metální výbavou (neexistuje nic jako individuální osobnostní rysy) a odlišné rysy chování, které potom vidíme mezi lidmi, jsou výsledkem výhradně odišného sociálního prostředí a odlišných podmínek, ve kterých daný jedinec vyrůstal a ve kterých žije nyní.
Proto podle ryzího behaviorismu není třeba zabývat se žádnou analýzou kořenů psychických znaků daného jedince (takže je v určitém smyslu protikladem psychoanalytických směrů), ale je třeba pečlivě pozorovat jeho projevy chování v interakci s prostředím a posléze hledat a vytvářet ty vlivy v prostředí, které to chování můžou změnit žádoucím směrem. "Vnitřek" člověka je v tomto vnímán jako určitá pasivní černá skříňka. Příkladem takto aplikovaného behaviorismu jsou změny chování vyvolané tréninkem podmíněných reflexů. Např. známí Pavlovovi slintající psi.
Dnešní bevaviorismus (označovaný taky jako neobehaviorismus) už existenci vrozených osobnostních odlišností nepopírá a je vlastně určitou formou syntézy s jinými směry, ale pořád s akcentací určitého tréninku, nácviku žádoucího jednání pro dané situace, a daleko méně než jiné směry se zabývá tím, co je kořenem toho původního nežádoucího jednání. Takový spíš prakticky orientovaný směr, prostě.
Předchozí