Ropucho, když já nějak nevím, jak bych to měla dělat, abych neměla detailní přehled
. Ráno vstáváme a odcházíme společně, ani jeden nemůžeme jet jiným spojem, než tím stejným. Odpoledne býváme často doma, to je dané tím, že manžel má zkrácený úvazek a částečný invalidní důchod a já mám některé dny v týdnu úplně volné. Někdy dorazím třeba později, než syn, záleží, co kde mám za pochůzky, nebo za program. Večer syn zatím nikam chodit nechce. A když jede o víkendu vlakem třeba někam dál za Prahu, tak mi přijde normální, že přibližně víme, kde se pohybuje a že o sobě dá občas vědět. Já, i když jsem už jako dospělá ještě bydlela s rodiči, tak mi taky přišlo normální jim říct, v kolik se zhruba vrátím apod. Ani já s mými rodiči, ani náš syn s námi, jsme nikdy neměli nějaká tajemství, abychom si to nemohli říct. Syn kolikrát pak různě přejíždí, ale stejně je zvyklý se ozvat, že třeba jedou jinam, než byl plán. Ani jeden to nebereme jako nějaké stíhání, ale kdyby něco, tak aspoň víme, kde přibližně je.