Já si myslím, že dnes se každý hodně sleduje a rozebírá. Kdysi, když téměř každý denně doslova bojoval o to, aby se aspoň najedl a někde v suchu vyspal, celý den těžce pracoval, nebyl takový prostor pro zkoumání eventuálního duševního neladu. Tím nemyslím opravdu vážné duševní nemoci typu schizofrenie, paranoia, těžká deprese, bipolární porucha apod. Těch je, myslím si, pořád plus mínus stejně. Duševně naprosto vyrovnaných jedinců je málo, tady na Rodině asi jen TaJ. Jinak každý máme různé výkyvy nálad, strachy, úzkosti, různé nepříjemné duševní stavy. Dřív se tím nikdo nezabýval, každý se s tím musel vyrovnat sám. V dnešní době si každý, komu zrovna není psychicky do skoku udělá někde na internetu test nebo si tamtéž přečte několik článků a voilá - duševní porucha je na světě! Spousta duševních problémů je normálních, když se nám nedaří, někdo blízký nám zemře, jsme nemocní, blízcí jsou nemocní, máme problémy ve vztazích, tak je normální, že se člověk necítí dobře nebo je smutný. Jenže dnes je tu tlak na to, aby všichni byli pořád pozitivní, výkonní, dobře naladění. Pak mě člověk, kterého opustil manžel, po měsíci pocit, že už se s tím měl dávno vyrovnat a jestliže se necítí v pohodě, je to nenormální a potřebuje prášky. Děti v pubertě, jejichž psychika je jako na houpačce kvůli hormonům, mají pocit, že jsou nenormální. Zdá se mi, že čím je společnost blahobytnejši, čím méně materiálních starostí, tím víc se člověk vrtá v sobě a nachází problémy tam, kde nejsou. Do toho dnešní naprosté zahlcení informacemi všeho druhu. Je to holt daň civilizaci.