Přidat odpověď
Já nabídnu trochu jiný pohled, manžel je jedináček, narodil se když bylo jeho rodičům 35 a 40 let. Výchovu i pubertu jakžtakž zvládli i když třeba na maturitním plese byly nejstaršími. Brali jsme se když muži bylo 27, děti jsme měli poměrně brzy, stihla jsem je do třicítky. Nicméně právě proto, že manželovi rodiče byly staršími ročníky, poměrně záhy jsem místo dvou dětí měla čtyři. Není s kým se o péči podělit, oba jsou zdravotně velmi špatní, tchýně zemřela letos v 85 letech, tchánovi bude příšti rok 90. Moje děti znají dovolené jen velmi sporadicky, posledních pět let jsme ve stavu, kdy vždy musí být doma alespoň jeden dospělý, takže žádné společné večeře, výlety, nic. Je to komoplikované jak jejich zdravotním stavem, tak povahou, nesnesou kohokoliv cizího doma, takže externí péče docházející nepřipadá v úvahu, nepřipadaly v úvahu ani domovy důchodců vzhledem k jejich zdravotním obtížím by nemohli být v jednom a museli by se rozdělit. Už máme jen tchána, uvidíme jak dlouho (nestrkám ho do hrobu, to ne), nicméně dcera letos maturuje, bude studovat mimo rodné město, syn je příští rok plnoletý. A moc si těch rodinných zážitků fakt neužili. Dětem říkám, mějte děti brzo, ať na ně máte sílu, můžu vám s nimi pomoci. A v žádném případě, nikdy, nechci abyste se v případě že já nebudu moci, staraly o mě, odcházím do komunitní péče, tohle pro vás opravdu nechci, užijte si svoje děti, ne rodiče.
Předchozí