renko, už jsem to tu někdy psala, měla jsem to stejně jako ty, u mne ještě asi znásobené tím, že jsem se nikdy neměla ráda, vždycky jsem se vnímala jako divná, nepodařená bytost, uvězněná ve špatném těle, s divnou povahou a vůbec... mít v té době přístup k informacím jako mají současné děti, byla bych určitě adept na psychologa a určitě bych byla přesvědčená, že změna pohlaví je právě to, co potřebuju...
ten intenzivní pocit, že se stal omyl a já se měla narodit jako někdo jiný mě provázel snad odjakživa... (dneska už je mi jasné, že pohlaví s tím nemá nic společného, jen si nejsem jistá, jestli bych si vybrala identitu člověka, kdybych si mohla vybrat )