Oželet dovolenou považuju za běžnou věc.
Není spíš neradostný přístup k životu, než neradostná doba? Není problém u člověka, když si tu rafost nedovede najít, ani když žije v pohodlí a dostatku a ani tu dovolenou si nemusí "odepřít"?

Moje stoletá babička pamatovala první republiku, kdy rodina byla ve strašné ekonomické situaci a ona jako dítě dlouhodobě hladověla. Pak zažila 2. sv. válku a malými dětmi. Druhé prababičce odtáhli manžela do koncentráku, kde ho nakonec zastřelili, a zůstala sama na dvě děti. Další babička měla dítě s vážnou srdeční vadou, která dnes jde operovat, tehdy nešla, a ona jako máma žila s vědomím, že se jí dítě kdykoli třeba ze školy nemusí vrátit domů živé. Tomu říkám "neradostná doba".