Nevnímám dobu jako neradostnou. Vnímám samozřejmě problémy různého druhu, na různých úrovních... ale nikoli neradostnost. Mám ráda slova sv. Augustina: "Tak často slyšíme, jak lidé říkají: "Zlé časy, svízelná doba." Žijme dobře, pak bude i naše doba dobrá. My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba."

Tak se snažím co nejlíp být "ta doba":) A když se můžu ohlídnout za dnem a vidím, že jsem udělala něco dobrého pro sebe, něco dobrého pro blízké a pokud to jde, tak i něco dobrého s nějakým přesahem "pro svět" :), tak mi to dává pocit radostnosti, i když to třeba vlastně zároveň bolí. Třeba teď zrovna někteří moji blízcí mají dost závažné problémy a jejich řešení není ani snadné, ani radostné, a někdy si nejsem ani úplně jista, že vůbec řešení existuje a je to pro mě zátěž... Vidím problémy různého druhu i v systémovějších věcech, včetně těch, které zmiňuješ...Vidím problémy ve světovém kontextu... ale nějak ve chvíli, kdy mám pocit, že jsem ten den způsobila aspoň na maličkém kousku světa nějaký maličký zlepšení, tak mě to udržuje v nastavení spíš šťastném než nešťastném.
Únik do přírody je skvělá věc, a asi ho potřebuješ, jak píšeš, to ty cítíš nejlíp, co je pro tebe třeba

Pro mě únik - únik žádného druhu, ani vnější, ani vnitřní - dlouhodobě cesta ke spokojenosti není. Dočasně ho potřebuju, to jo, když zažiju akutní přetížení. Ale dlouhodobě k mý spokojenosti nestačí. Spokojenost v životě získávám právě pocitem smysluplnosti, pocitem, že za sebou nechávám něco, co je dobré.

"Když jen jednou ulevím v trápení nebo žalu, když jenom jednou pomůžu v bolesti.
Když jenom zvednu ptáčka vypadlého z hnízda, anebo zmírním něčí neštěstí.
Pak nežila jsem nadarmo, nesešla na scestí."(E. Dickinson)